František Jura: Sport potřebuje velké investice

Čeští milovníci sportu pozorují počátek roku 2022 se smíšenými pocity. Mladý prostějovský tenista Jakub Menšík se probil do finále juniorského Australian Open a na olympiádě v Číně se prosadily dvě velké ženské individuality. Naproti tomu hokejistům se v poslední době vůbec nedaří, což vyvrcholilo právě v Pekingu. O příčinách jsme hovořili s primátorem Františkem Jurou, který v minulosti působil jako sportovec i trenér a řadu let také sportovním manažerem.

Proč se podle vás českému sportu daří méně než jsme byli donedávna zvyklí?

Při pohledu na výsledky našich sportovců na světové scéně pozorujeme postupný pokles. Vrací se nám nedostatečná podpora ze strany veřejných rozpočtů. Do sportu jde dlouhodobě méně peněz než by bylo třeba. Krátkodobý výpadek se dá překonat, ale když finanční nouze trvá moc dlouho, tak se to projeví. Velké české sportovní areály byly téměř bez výjimky postaveny před rokem 1989. V posledních desetiletích se investuje maximálně do jejich částečné obnovy, leckde jen do prostého udržení v chodu. Sportovní infrastruktura je v žalostném stavu.

V Prostějově jsme v poslední době udělali hodně pro hokejovou mládež, vybudovali jsme novou halu na Vápenici, plánujeme investice do městského areálu Za Místním nádražím. Rádi bychom pokračovali, ale bez spolupráce s krajem a státem to nepůjde.

A zaslouží si sport větší veřejnou podporu? Není to individuální aktivita, kterou by si měl každý financovat sám?

Já osobně považuji sport je jednou z nejdůležitějších aktivit. Je to smysluplné trávení volného času, má vynikající vliv na naše zdraví. Sport vás učí pracovat sám na sobě i fungovat v týmu. Musíte být cílevědomí, trpěliví a soustředění. Musíte si umět užít výhru a ustát prohru. Sport je skvělou přípravou mladých lidí na život, dospělým přináší uspokojení, seniory udržuje ve spojení s jejich vrstevníky i s mladšími generacemi. Co jiného by si mělo zasloužit veřejnou podporu?

Navíc právě reprezentace České republiky na mezinárodní úrovni vyžaduje špičkovou kvalitu. A té nedosáhneme bez dostatečné základny. Potřebujeme hodně sportovců, abychom z nich mohli vybrat největší talenty a věnovat jim ještě větší péči. Bez kvantity nedosáhneme kvality, takhle to zkrátka je. Vidím to ve fotbale. Náš klub z relativně velkého města ještě dost kluků nabere. Ale na menších městech nebo na vesnicích mají čím dál větší problém poskládat tým. Nesejde se jich zkrátka dost.

Děti ovšem raději tráví čas u počítačů…

To si právě vůbec nemyslím. Kdyby pro ně existovala adekvátní nabídka, rády se zvednou a půjdou sportovat. Musíme pro ně sport udělat atraktivním. Vždyť je to zábava jako pro jednotlivce, tak i pro celé rodiny. Stát v této oblasti strašlivě zaspal. V některých individuálních sportech se nám ještě daří udržet potřebnou kvalitu. V Prostějově nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na zdejší tenis, který dlouhé roky vychovává skvělé hráče a reprezentanty našeho města i celého státu. Stojí to ovšem spoustu úsilí. A jak víme, tak sportovní manažeři nakonec v médiích stejně místo ocenění za vše sklízejí kritiku a jsou terčem závisti. Mnohem horší je situace u kolektivních sportů, tady už nepomůže jen osobní nasazení rodičů nebo klub plný zapálených nadšenců. Potřebujeme veřejnou podporu.

A proč to tak je?

Protože dětem a jejich rodičům nepředkládáme adekvátní nabídku. Potřebujeme, aby na sportoviště chodily celé rodiny. Starší sourozenec sportuje, mladší si hraje na zdejších atrakcích a rodiče vědí, že jsou oba v bezpečí. Sednou si ke kávě, pozdraví známé, později si celá rodina na místě objedná něco dobrého na jídlo a stráví společně hezké odpoledne.

V českých podmínkách ovšem vše často funguje trochu jinak. Pokud už tedy dítě náhodou sportuje, jeden z rodičů je přiveze před halu nebo před stadion, kde se nedá zaparkovat, přibrzdí před vchodem a vyšle ho dovnitř do nevábných šaten. Trénink probíhá ve složitých podmínkách dosluhujících sportovišť, které mají lepší časy dávno za sebou. Po tréninku rodič zase přijede, počká venku a společně odjedou pryč. A tu odpolední kávu, limonádu a pizzu si jedou objednat někam do obchodního centra. Samozřejmě vše zjednodušuji, ale v řadě případů to tak opravdu je.

Je z toho nějaká cesta ven?

Naznačil jsem ji během své mise ve vedení Olomouckého kraje. Prosadil jsem dramatické zvýšení dotací na rekonstrukci a výstavbu sportovišť, na které šlo ročně přes 100 milionů korun. Celkové výdaje kraje na podporu sportu byly přes 200 milionů. To už se samozřejmě rychle projevilo. Sportovní kluby, ale také města a obce, sokol a další organizace začaly masivně investovat do hřišť, šaten i dalšího zázemí. Bohužel, nyní se tyto položky krajského rozpočtu výrazně krátí a funkcionáři klubů jsou znovu ve velmi složité situaci.

Podobný trend jako na kraji nyní prosazuji také jako primátor. S kolegy z vedení města podporujeme nejen vrcholový, ale především masový sport. Tělesná zdatnost je totiž důležitou součástí našeho zdraví. Covid nám to velmi jasně ukázal, lidé v dobré kondici zpravidla onemocnění zvládali lépe.

A co samotný stát a jeho podpora?

Poslední zprávy o státním rozpočtu hovoří o výrazném krácení prostředků na sport. Národní sportovní agentura má dostat o miliardu korun méně. Chybí nám zastánce sportu na nejvyšší úrovni, tedy přímo ve vládě. Sport je „přilepen“ ke školství, ve skutečnosti by ale potřeboval svého vlastního ministra. Nyní existuje alespoň Národní sportovní agentura, ale to je pouze mezistupeň, který, bohužel nefunguje. Potřebujeme ministerstvo a vládu, která začne brát sport vážně. O nutnosti nového ministerstva sportu osobně mluvím už minimálně deset let a jsem přesvědčen, že bez něj to zkrátka nepůjde.

Peníze samotné ovšem sportovní úspěch nepřinesou, jsou jen nutnou podmínkou Co je třeba změnit v samotné přípravě?

Především se musíme vrátit k věcem, které jsme učili celý svět. K naší trenérské škole. Není možné, aby se přístup k výchově mládeže každou chvíli měnil. Například v hokeji jsme jednou přebírali styl přípravy Švédů, vzápětí Američanů a podobně. Totéž platí pro fotbal. Nebojme se učit děti touze po úspěchu, nebraňme jejich přirozené ctižádosti. Zábava je samozřejmě důležitá, ale touha vítězit má v jejich výchově také své místo. Znám to jako hráč i jako trenér, který se svými svěřenci prošel od přípravky až po profesionální fotbal. Děti přijímají, co jim vštěpujete. Když jim předáte, že nejdůležitější je být za každou cenu v pohodě a raději nebojovat o vítězství, tak se to naučí. My je ale potřebujeme naučit snaze být lepší a pracovat na sobě. Je to důležité pro sport, ale především do dalšího života.

Rozhovor vyšel v Prostějovských radničních listech. 

Sdílet na Pinterestu

Sdílej