Se seniory pracuje třicet let. Za tu dobu poznala, jak důležitá je nejen odborná péče, ale také lidskost, aktivita a obyčejná radost ze života. Alena Pagáčová vede aktivizační oddělení Domova seniorů Prostějov a zároveň se dlouhodobě věnuje sociální oblasti také ve veřejném životě města. Co podle ní dnešní senioři potřebují, co ji na sociálních službách trápí a proč chce, aby byl Prostějov městem pro všechny generace?
Když se řekne vaše práce, co si pod ní má člověk představit?
Se seniory pracuji už třicet let a jsem velmi ráda, že se sociální služby za tu dobu výrazně posunuly. Dnes už nejde jen o samotnou péči. Je to spolupráce celých týmů odborníků, kteří seniorům poskytují podporu, respekt, lidskost a odbornou péči.
Mojí hlavní pracovní náplní je plánování, organizace a realizace aktivizačních činností v Domově seniorů Prostějov. A pro mě to není jen místo, kde pracuji. Je to srdeční záležitost.
Snažím se, aby aktivizace nebyla pouze vyplněním volného času. Chci, aby seniorům přinášela radost, smysl, nové zážitky a zároveň podporovala jejich samostatnost a sebevědomí.
Co všechno si pod aktivizací představit?
Je toho opravdu hodně. Podílím se na přípravě a organizaci kulturních a společenských akcí, výletů, přednášek, sportovních aktivit a dalších programů. Součástí práce je plánování, samotná realizace i následné vyhodnocování.
Nejdůležitější pro mě ale je sledovat, co naše klienty skutečně baví. Nechci pořádat aktivity jen proto, abychom měli v kalendáři nějaký program. Musí mít pro člověka smysl.
Každý senior je jiný. Má jiné možnosti, schopnosti, zkušenosti i zájmy. Proto je pro mě důležitý individuální přístup. Někdo miluje společnost a velké akce, jiný se raději věnuje individuální činnosti. Někdo potřebuje pohyb, jiného více baví vzpomínání, hudba nebo práce s technologiemi.
Technologie možná nejsou to první, co si člověk spojí s domovem seniorů. Vy je ale využíváte poměrně hodně.
Ano, a je to jedna z oblastí, která mě velmi baví. Snažím se vyhledávat a zavádět nové a moderní aktivizační metody.
Využíváme například SenTable, tablety pro seniory, robota Robina, virtuální realitu nebo různé nové aplikace a interaktivní pomůcky.
Možná to může znít překvapivě, ale právě technologie nám umožňují oslovit i seniory, kteří by se do běžných skupinových aktivit třeba nezapojili. Můžeme jim nabídnout aktivitu, která odpovídá jejich možnostem a zájmům.
A hlavně – technologie nejsou cílem. Jsou prostředkem. Pokud díky nim někoho zaujmeme, procvičíme jeho paměť, podpoříme pohyb nebo mu jednoduše uděláme radost, pak mají svůj smysl.
Co je pro vás při práci se seniory úplně nejdůležitější?
Aby člověk neztratil pocit, že je stále důležitý.
To je podle mě strašně důležité. Člověk může zestárnout, může potřebovat pomoc, může mít zdravotní omezení, ale pořád je to člověk se svou historií, zkušenostmi, názory a emocemi.
Snažím se proto hledat cestu ke každému jednotlivému klientovi a nabídnout mu aktivitu, ve které může zažít úspěch, radost nebo pocit, že něco zvládl.
A někdy je to úplná maličkost. Když vidíte, že se senior usměje, zapojí se do aktivity, překoná sám sebe nebo si odnese hezký zážitek, je to obrovská odměna.
Po třiceti letech už asi člověk velmi dobře pozná, proč svou práci dělá.
To určitě. Už dávno jsem zjistila, že právě senioři jsou mou cílovou skupinou a práce s nimi je pro mě zároveň velkým koníčkem.
Mám kolem sebe skvělé kolegy, se kterými tvoříme skutečný tým. A když vidím, že se nám daří vytvářet prostředí, ve kterém jsou naši klienti spokojení, je to pro mě největší motivace.
Potvrzují nám to i jejich reakce a ohlasy rodinných příslušníků. To člověka samozřejmě potěší.
Co vás naopak na oblasti sociálních služeb nejvíce trápí?
Nejvíce mě trápí, že práce lidí v sociálních službách stále není dostatečně oceňována. A nemyslím tím pouze finanční stránku. Jde mi také o prestiž a společenské uznání.
Je to velmi náročné a zodpovědné povolání. Lidé, kteří v sociálních službách pracují, jsou každý den v kontaktu s lidmi, kteří potřebují pomoc. Často musí zvládat náročné situace fyzicky i psychicky.
Myslím si, že si tato práce zaslouží mnohem větší respekt.
Máte pocit, že se vytrácí také úcta ke stáří?
Bohužel ano. Vnímám, že přirozená úcta ke stáří se postupně vytrácí. Myslím si, že v tomto směru má velkou úlohu rodina i škola.
Děti bychom měli od malička vést k respektu, ohleduplnosti a pochopení pro seniory. Je důležité, aby mladí lidé věděli, že senior není někdo, kdo už společnosti nemá co nabídnout.
Naopak. Každý senior má za sebou životní zkušenost, kterou bychom měli umět využít a respektovat.
Vy se sociální oblasti věnujete nejen profesně, ale také jako neuvolněná členka Rady města Prostějova.
Ano. Jsem neuvolněnou členkou Rady statutárního města Prostějova, předsedkyní Komise sociální a zdravotní města Prostějova, členkou Komise pro IT a Smart City a také členkou Komise pro rodinu a sociální záležitosti ROK.
Je to práce, která není vždy na první pohled vidět. Za každým jednáním, rozhodnutím nebo návrhem jsou hodiny příprav, studování podkladů, komunikace, jednání a hledání řešení.
A právě to je možná jedna z věcí, kterou lidé zvenku nevidí. Komise nebo rada nejsou jen samotné schůze. Je to také naslouchání lidem, setkávání s nimi, získávání informací z praxe a snaha hledat konkrétní řešení.
Co vám přináší zkušenost z Domova seniorů do práce pro město?
Obrovskou výhodu vidím v tom, že sociální oblast znám z praxe.
Když se bavíme o seniorech, rodinách nebo lidech, kteří potřebují pomoc, nejsou to pro mě pouze čísla nebo tabulky. Jsou to konkrétní lidé a konkrétní životní příběhy, které znám.
Člověk pak při rozhodování mnohem lépe chápe, jak může nějaké opatření ovlivnit každodenní život.
Snažím se proto, aby potřeby seniorů, rodin, lidí se zdravotním postižením i dalších občanů, kteří potřebují pomoc a podporu, byly při rozhodování města skutečně slyšet.
Je podle vás Prostějov městem, které se umí postarat o své seniory?
Myslím si, že jsme na dobré cestě, ale vždycky je co zlepšovat.
Sociální oblast není nikdy hotová. Společnost stárne, mění se potřeby lidí a přicházejí nové výzvy. Musíme proto přemýšlet nejen nad tím, co potřebují senioři dnes, ale také nad tím, jaké potřeby budou mít za deset nebo dvacet let.
A právě proto považuji za důležité, aby se sociální politika města neopírala jen o řešení problémů, které už nastaly, ale také o prevenci a plánování.
Když mluvíte o budoucnosti, jak by podle vás měl Prostějov vypadat?
Přála bych si, aby to bylo město pro všechny generace.
Pro děti, mladé rodiny, lidi v produktivním věku i seniory. Aby se zde lidé cítili bezpečně, měli kolem sebe potřebnou podporu a především pocit, že jim na jejich městě záleží a že i městu záleží na nich.
Myslím si, že dobré město se nepozná jen podle nových staveb, opravených ulic nebo krásných veřejných prostor. Je především o lidech.
O tom, jak se k sobě chováme. Jak pomáháme těm, kteří naši pomoc potřebují. Jak se staráme o seniory, rodiny, děti i lidi se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním.
Prostějov je pro vás evidentně osobní téma.
Určitě. Prostějov je pro mě mnohem víc než jen město, ve kterém žiji. Je to můj domov a místo, ke kterému mám hluboký osobní vztah.
Vychovala jsem zde své dvě děti a jsem ráda, že právě Prostějov je místem, které můžu nazývat svým domovem.
Jsem zde šťastná a dokážu si představit, že zde budu žít i ve stáří.
A právě proto bych chtěla, aby se tady dobře žilo i ostatním.
Dokážete si tedy představit, že v Prostějově jednou sama zestárnete?
Ano. A vlastně bych si to přála.
Když člověk celý život někde žije, má tam rodinu, přátele, vzpomínky a vztahy, je přirozené chtít tam zůstat.
Přála bych si, aby Prostějov byl městem, kde lidé nejen žijí, ale kde chtějí zůstat. Aby zde chtěli vychovávat své děti a jednou zde také důstojně zestárnout.
Co byste pro to chtěla udělat?
Maximum, co bude v mých silách.
Chci přispět k tomu, aby lidé v Prostějově měli pocit, že jejich město funguje a že se o ně dokáže postarat. Aby měli možnost žít aktivně, aby měli podporu v situacích, kdy ji potřebují, a aby nikdo neměl pocit, že zůstal sám.
Ať už jde o seniory, rodiny s dětmi, lidi se zdravotním znevýhodněním nebo kohokoli, kdo se dostane do složité životní situace.
Pokud může moje práce přispět ke zlepšení života lidí v Prostějově, má pro mě význam.
Když se podíváme mimo politiku a práci – jaká jste vlastně ve volném čase?
Mám nejraději aktivní odpočinek a pohyb. Velkým koníčkem je pro mě cestování. Ráda poznávám nová místa, jejich atmosféru, přírodu i kulturu. Každá cesta je pro mě příležitostí načerpat nové zážitky a trochu si odpočinout od každodenních povinností.
Když zrovna necestuji, ráda vyrazím na kolo nebo na kolečkové brusle. Pohyb v přírodě mě baví a zároveň mi pomáhá vyčistit si hlavu a načerpat novou energii.
A co hory?
Ty mám moc ráda. Chodím na dlouhé procházky a výšlapy. Člověk si při nich užije krásnou přírodu, klid a někdy také trochu překoná sám sebe.
Mám ráda i plavání. Je to pro mě příjemný způsob relaxace a zároveň pohybu.
Asi bych zkrátka nerada celý volný čas proseděla. Potřebuji být aktivní.
A kde v tom všem zůstává rodina?
Rodina je pro mě nejdůležitější.
Velmi ráda s ní trávím čas a snažím se, abychom společné chvíle nepromarnili. Ať už jde o výlet, dovolenou, sport, procházku nebo jen obyčejné posezení a povídání.
Právě tyto chvíle jsou pro mě velmi cenné.
Myslím si, že v dnešní uspěchané době je společně strávený čas jednou z nejcennějších věcí, které si můžeme navzájem dát.
Když tedy spojíte práci, veřejné působení, rodinu a své koníčky, nezbývá vám příliš času pro sebe.
To je pravda. Ale já mám ráda aktivní život. A možná právě proto se snažím svůj čas využívat tak, aby mi dával smysl.
Moje práce je pro mě důležitá, rodina také a stejně tak potřebuji mít prostor na věci, které mě baví.
A myslím si, že člověk by neměl zapomínat ani sám na sebe. Když si odpočine, načerpá energii a dělá věci, které ho těší, může pak mnohem víc dávat ostatním.
Kdybyste měla jednou větou říct, jaký Prostějov byste chtěla?
Prostějov, kde se lidé budou cítit doma.
Město, kde se dobře žije dětem, rodinám, lidem v produktivním věku i seniorům. Město, kde se lidé k sobě chovají s respektem, kde se pomáhá těm, kteří to potřebují, a kde může člověk s klidným svědomím říct: „Tady jsem doma a tady chci žít.“
Alena Pagáčová: Dobré město především myslí na lidi
